Smrt jako tabu

O smrti a umírání se moc nemluví - ale mělo by. Jednou se tato otázka bude týkat úplně každého a nic není tak daleko, jak by se mohlo zdát.
Každý má právo na důstojnou smrt a každý má právo zemřít doma, i když názory některých lidí z řad tzv. odborné veřejnosti se různí. Praxe bývá velmi krutá a umírání namísto toho, aby bylo poklidným procesem bývá pro umírajícího utrpením a smrt vykoupením, ale takhle by tomu být nemělo.

Umírání a smrti by měla být věnována přinejmenším stejná pozornost, jako je tomu u zrození. Umírajícímu by měla být prokazována úcta a s tělem zemřelého by také mělo být zacházeno ohleduplně. Člověk na sklonku života mnohdy potřebuje stejnou péči jako novorozeně a stejně tak jako novorozeně si ji zaslouží.
Lidé, kterých se smrt zatím netýká, se ji vyhýbají a na umírající dívajíc se mezi prsty raději vůbec nemyslet, jako by to bylo něco, co do našich životů vůbec nepatří. Ale opak je pravdou a i tito lidé jak jsou před skonem rádi a vděční za každou pomoc a vlídné slovo.
Stejně tak, jako se na základních školách vyučuje vývoj člověka od jeho narození, měla by být vyučována i látka týkající se života před smrtí a děti by měly být účelně vedeny k úctě ke starým a umírajícím lidem a měly by se učit, jak se o umírajícího člověka starat. Nejenže to jednou budou potřebovat, většina z nás máme přeci rodiče, ale zvedne to i upadající morálku mládeže a potažmo i dospělých - před smrtí má přeci každý respekt!
Lidé by měli chápat, že lpění na majetku a blahobytu je třeba omezovat, měli by se učit odpoutávat se od hmotných starostí. K čemu nám bude bohatství po smrti? Mnoho lidí, kteří v Životě utrpěli rány v podobě ať už citových nebo jiných ztrát, kteří stáli na hranici smrti díky nemoci či úrazu a spousta dalších Ví, že užívání si hmotného majetku je pomíjející a dočasné.
Právě ono odpoutání se od hmotných strarostí je třeba ke klidnému odchodu z tohoto světa. Čím klidnější bude náš život a vztah ke všemu hmotnému, tím klidnější bude i naše smrt.