Klinická smrt

Zážitky lidí, kteří prožili klinickou smrt, jsou z vědeckého hlediska naprosto nevysvětlitelné, a pokud věda nepřijme existenci lidské duše jako fakt, tak nevysvětlitelnými zůstanou. Tito lidé popisují například to, že když se je lékaři snažili oživit, tak viděli nejen sebe sama na operačním stole, ale viděli a slyšeli vše, co se dělo kolem nich, i ve vedlejších místnostech. V britském dokumentu „Byl jsem mrtvý“ z roku 2009 je zdokumentováno několik takovýchto případů včetně jednoho, kdy pacient po infarktu popisoval naprosto přesně děj v domě i mimo dům přesně v době, kdy ležel mrtvý na podlaze.


Vědecká vysvětlení typu „halucinace“ apod. jsou pro rozumného člověka absolutně scestná, protože přesnost, se kterou lidé po prožitku klinické smrti události popisují, je přinejmenším zarážející. Tato „vědecká tvrzení“ by bylo možné brát trošičku v úvahu, pokud by oživení pacienti popisovali děj pouze v místnosti, ve které se nacházeli, i když mozek v okamžiku klinické smrti nevykazuje absolutně žádnou aktivitu, mohlo by se to svést třeba například na nepřesnost měřících přístrojů. Ale děj mimo místnost? A dokonce mimo dům? Že by doktoři s ostatním personálem usnuli, pacient se probudil a odskočil se podívat vedle, aby vše pak mohl vyprávět? Absurdní, že? Jediné seriózní vysvětlení, které můžeme podat je, že se v člověku nachází jakási lidským zrakem neviditelná složka, která při okamžiku smrti vycestuje z fyzického těla a vše kolem sebe vnímá. Složka, která může cestovat i skrze zdi. Při oživení fyzického těla se do něj zpět vrací a vše si pamatuje a pomocí mozku a úst vše předá posluchačům, kteří žasnou nad přesností, s jakou jim byly veškeré události popsány. Tuto neviditelnou složku nazýváme lidskou duší. Zajdeme-li ještě dál, zjistíme, že někteří citlivější jedinci jsou schopni duši svým zrakem vnímat. Věda je má za lháře a podvodníky, samozřejmě, protože věda existenci duše popírá. Je na člověku, aby si sám vybral, koho bude mít za lháře – já osobně mám v tomto případě za lháře vědu.