Co bude po smrti?

Na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď. Tak jako jsou odlišné životy každého z nás, i dění po procesu umírání, tedy po okamžiku smrti bude u každého z nás jiné. Není třeba soustředit se na to, co "bude", ale na to, co "je". Představy, jak to asi bude vypadat, nechte být - a vše bude v pořádku a stane se tak, jak se stát má. Nejenže si tím pomůžeme od zbytečných obav, od strachu ze smrti a z neznáma, ale budeme si užívat krás života do poslední chvíle. Ti, pro které je život již jen fyzickým utrpením, mohou poprosit vyšší moc, Boha, chcete-li, o zkrácení čekání, o co nejvíc možné přiblížení okamžiku smrti. Stejně tak všichni můžeme poprosit o bezpečný přechod "na druhou stranu", o ochranu a vedení. A věřte, že Vesmír nás vyslyší.


Jak poznám, že jsem po smrti?
Mě osobně funguje "štípnutí". Když si nejsem jist, jestli jsem ve svém fyzickém těle, štípnu se do ruky. Když cítím bolest, je jasné, že žiji. Když fyzickou bolest necítím, znamená to, že jsem mimo fyzické tělo, což nutně ještě nemusí znamenat smrt. Ale duše, které fyzické tělo zemřelo a není si tím jistá, si po "štípnutí" zcela jistě uvědomí, co se stalo. Ten okamžik uvědomění si fyzické smrti je důležitý pro další vývoj situace. Ale žádný strach, jsem si jist, že poznáte, že jste zemřeli. Důležité pro pokojný odchod duše "do Světla" je odpoutání se od všech pozemských záležitostí pokud možno ještě před fyzickou smrtí, jak jsem uvedl v úvodu. Je třeba uvědomit si, že čas, který nám byl dán, a který se blíží ke svému vypršení, stále můžeme využít pro konání dobra a rozdávání lásky a radosti, stejně tak i pro jejich přijímání. Pokud čas nadešel, má to svůj důvod - přijměme jej, nebraňme se a neváhejme. Věřme, že vše je a bude v pořádku.

Požádejme naše blízké, aby se s naší smrtí vyrovnali, přijali ji a pochopili, že smrt je přirozená součást života, že to není nic špatného. V některých případech se stává, že příliš silné citové pouto nedovolí duši zemřelého pokojně odejít a zůstává tak uvězněna zde, alespoň do té doby, než zemře i osoba, která se nedokázala se smrtí milované osoby vyrovnat. Výjimku samozřejmě mohou tvořit duše, které zde zůstali dobrovolně, aby milovanou osobu chránili a pomáhali jí v její životní cestě.
Vzhledem k silnému poutu mezi zemřelým a pozůstalým se často bohužel stává, že si pozůstalí nechávají popel zemřelého v urně v obývacím pokoji "na památku" - i to může být závažným důvodem k zabránění klidnému odchodu duše do Světla. Urna s popelem patří do země, nikoliv do vitríny.
I duše člověka, který ani po smrti nepřestal lpět na majetku, domě či citových poutech milovaných blízkých, často zůstává uvězněna v tomto světě. Proto je opravdu potřeba smířit se s tím, že umírající navždy z toho fyzického světa odchází.
Dobré také je, aby se umírajícímu vyhovělo v přání, kde si přeje zemřít, tedy většinou doma nebo v okolí svých blízkých.